Rada Vacátko by se divil

Nad Prahou visel horký letní den. Myslím, že sloveso visel je tu opravdu na správném místě. Byl totiž jeden z těch dnů, kdy se žhavé slunce bez smilování opírá do rozpálených fasád domů, tekoucího asfaltu chodníků a sálajících dlažebních kostek. Kdy se vzduch ani nepohne náznakem sebemenšího vánku. Den, ve kterém Prahu neopouští jen ten, kdo k tomu má opravdu vážné a neodvolatelné důvody. Důvody, jaké nelze hodit za hlavu ani s největší měrou fantazie a sebeomlouvavovsti. A můj otec takové důvody měl. Z nakladatelství mu právě doručili korektury jeho chystaného literárního novorozeněte, sbírky soudniček Ve stínu paragrafu. Máma, povoláním učitelka, trávila letní prázdniny u svých rodičů v jihočeském Týně nad Vltavou a otec se pustil do práce. Rozložil potištěné papíry po jídelním stole, který se tak stal psacím v malé garsonce v pražské Kremelské ulici, kterou tehdy s mámou obývali. Mimochodem, kdybyste teď tuhle ulici v Praze hledali, nenajdete ji. Je jednou z těch, která se po roce 1989 stala němým výkřikem potrefených husí. Horliví úředníci vymazali z plánu Prahy slovo, které už mělo svou platnost staletí před Leninem či Stalinem a bude jí mít i staletí po nich.  Ovšem tak už to chodí. Podstatně více důvtipu prokázali na nedalekém Kubánském náměstí, které se zrodilo z Náměstí kubánské revoluce, a Castro se tak stal Hemingwayem.  A nebo v Hostivaři, tam stačilo k náměstí J. Marata přidat jednoduše „P“ a z komunistického předáka Jiřího Marata se tak rázem stal francouzský revolucionář Jean Paul Marat.
Ale vraťme se zpět do garsonky na Kremelské ulici s jedinou místností, jedinou postelí a jediným stolem, pokrytým desítkami potištěných stránek. Známe už počasí, jaké toho dne panovalo, známe horký vzduch, který se tetelil za jediným oknem, a suché vedro, které pronikalo i do nevelké místnosti. A tak není divu, že se novopečený spisovatel v podvečer rozhodl přerušit práci a vydat se osvěžit několika doušky studené řízné desítky ve výčepu za rohem. Scházelo se do něj po pár  schodech a do místnosti se vedle výčepní stolice vešly pouho pouhé dva stoly. U jednoho z nich seděli tři chlapíci v montérkách zacákaných maltou a sádrou. Sotva spatřili nového příchozího, hned mu s hospodskou bodrostí nabídli poslední volnou židli. Řeč šla náramně dobře. Celá věc měla jen jednu jedinou drobnou vadu, totiž zavírací hodinu. Ta byla v tomto denním šenku nekřesťansky brzká. Avšak tehdy ještě hubený, brejlatý pan redaktor rychle našel řešení. „Víte co, chlapi,“ povídá, „mám tadyhle za rohem garsonečku, není tam moc místa, ale pokud vám to nebude vadit, vezmeme si něco s sebou a dopovídáme to u mě.“ Posháněli po hospodě několik přijatelných nádob, nechali si natočit s sebou a za pár minut seděli okolo stolu, který byl stejně tak jídelní, psací i pracovní. 
„Co to tu máš?“ zadíval se nejstarší z hostů, prošedivělý muž s úctyhodným břichem na stoh papírů na stolní desce. 
-„To jsou korektury. Bude to knížka soudniček.“ vysvětlil otec.
„Soudniček? To mě zajímá, můžu se podívat?“ optal se šedovlasý a jiskry upřímného zájmu probleskly i očima jeho společníků.
Vzal do ruky první z archů, začetl se do něho, pak druhý, třetí, soustředěně přejížděl očima po řádcích a pak nespokojeně zamrmlal: „Ale ne, takhle ne, takhle to nejde. Tak se přece patentní zámek neotevírá.“ 
To probudilo otcův zájem. Na jeho dotaz, jak se tedy patentní zámek správně otevírá, mu muž s velkým břichem velice podrobně vylíčil postup, jak takové věci dosáhnout. Otec pozorně poslouchal a pak se optal: „Ty se v tom vyznáš?“
Na ta slova se druzí dva přítomní bouřlivě rozesmáli.
„Ten jestli se v tom vyzná, kamaráde, ten si za to odseděl už nejmíň pět let,“ vložil se do hovoru druhý, dosud mlčenlivý. 
„A tak to je jiná,“ zaradoval se otec. „To mě napadá, že byste mi, pánové, mohli pomoct. Zdá se mi, že i vy máte drobnou jistou zkušenost, takže kdyby vám to nevadilo si taky knížku přečíst a říct mi svoje odborné poznatky, určitě by mi to moc pomohlo.“  
Hosté, kteří se tím okamžikem proměnili na expertní komisi, ochotně souhlasili. Jenom třetí, nejmladší, asi tak jedenadvacetiletý zahanbeně přiznal: „To hlavně tady kluci, já jsem ještě břídil, já mám jenom osm měsíců a s podmínkou.“
-„To nevadí,“ rozhodl nejzkušenější z mužů, „tady redaktorskej ti dá bandasku a ty budeš chodit do Rosice pro pívo, aby nám to šlo pěkně od ruky.“
A tak ve chvíli, kdy se na Vršovice snesla úlevná letní noc a naslovovzatí odborníci se rozcházeli k domovům, ležela na otcově stole dokonale zkorigovaná a opravená knížka. Tak přesná, že i rada Vacátko by se divil.